Ještědská gloriola

Název:

Ještědská gloriola

Popis: Ještěd. Prožil jsem zde mnoho nádherných a často i nezapomenutelných okamžiků. První inverzi. Částečné zatmění Slunce. Tuhé mrazy. Orkán Emma. Hvězdnou oblohu. Nízkou oblačnost za svitu měsíce. Krupobití. Úder blesku do vysílače , kdy jsem leknutím vyskočil asi metr vysoko. Naposledy to byla gloriola. Z jiného soudku je to, co se přihodilo ráno na Štědrý den roku 2006. S manželkou, která byla v osmém měsíci těhotenství, jsme se kochali pohledem na vycházející Slunce. Nějakých deset metrů od nás stála Felicie se zamlženými skly, ve které se jakási dvojice bezostyšně oddávala milostným radovánkám. Často jsem se z Ještědu domů vracel aniž bych nahoře vůbec vytáhl foťák, protože tam panovaly doslova zběsilé podmínky, ale přesto si mě Ještěd doslova podmanil. Ale nebylo tomu tak vždy. Lásku k němu jsem si v sobě musel vypěstovat. Když mi bylo nějakých deset, patnáct let vnímal jsem, z mého pohledu, mezi Jabloncem a Libercem obrovskou rivalitu a vše, co bylo Liberecké, bylo špatné. Tedy i Ještěd... Možná v tom bylo i trochu historických souvislostí. Německý horský spolek postavil na Ještědu jednu z prvních horských chat s rozhlednou v okolí. Rekce konkurenčního českého spolku na sebe nenechala dlouho čekat a na Černé Studnici si postavili jako protipól rozhlednu svoji. A to rovnou podle návrhu nejvěhlasnějšího jabloneckého architekta Roberta Hemricha, jehož rukopis nesl i můj rodný dům. Na Ještědu již sice dávno nestála původní budova, kterou zničil požár, ale moderní Hubáčkův hyperboloid. Taková ošklivá plechová krabice do hor přeci nepatří!!! Myslel jsem si tehdy. Pak přišlo období, kdy mi byl Ještěd skoro lhostejný, ale pak jsem ho před patnácti lety poprvé navštívil při nízké inverzní oblačnosti a tím mě Ještěd dostal. Navždy... Tehdy se tam ještě dala zažít rána, kdy byl člověk zcela sám. Liberec se pod pokličkou mraků probouzel do mlhavého rána a lidičky dole ani možná netušili, že já si nahoře užívám zcela osamocen prvních slunečních paprsků. Pod mlhou byly slyšet tlumené zvuky velkoměsta, ale zde bylo nebeské ticho. Z rozjímání mě vyrušila až první ranní lanovka, která se vynořila z mlhy, aby z ní pak vystoupila krásná mladá děvčata spěchající na svoji směnu do hotelu. Těm ta okolní krása asi moc neříkala, byla pro ně součástí každého pracovního dne. Dnes je už vše jinak. Za dobrého počasí stojí člověk na svou fotku skoro ve frontě. Ale také jsem tam díky tomu potkal mnoho zajímavých lidí. Bylo to tehdy i více na náhodu. O tom, zda na Ještěd vyrazit v noci rozhodoval často pohled z okna. Dnes je to díky webkamerám a satelitním snímkům mnohem jednodušší, ale trochu to ztrácí svoje kouzlo - dá se díky internetu více předpokládat jaké podmínky tam panují a již to není takový krok do neznáma. Jen touha je stále stejná... Jsem hrdý na kraj, ve kterém žiji a Ještěd je jeho symbolem a dominantou. Je vidět skoro odevšud. Mě stačí vyjít před dům, podívat se směrem k západu a na horizontu se hrdě tyčí jeho mohutná a nezapomenutelná silueta. Nedávno jsem dokonce četl v novinách o malíři z nedalekého Rychnova, který dokonce občas kreslí vrchol hory bez vysílače, aby ho neměl na všech obrazech. Je tu prostě skoro všudypřítomný. Přesto mi nikdy nezevšední ta dokonalá souhra přírody a lidského umu.

Zobrazeno: 1496 ×