Návrat do ráje

Název:

Návrat do ráje

Popis: Je 12.září 2021 krátce po půlnoci islandského času a poklidný let QS8460 společnosti Smartwings před chvilkou minul Reykjavik a pomalu se chystá na přistání v Keflavíku. Pilot rutinným hlasem oznamuje, že je tam polojasno, osm stupňů a předpokládaný čas příletu je v 0:25 místního času. Pasažéři v rouškách ho ale moc nevnímají. Buď pospávají nebo fascinované hledí z okének na pravém boku, kde se odehrává fascinující divadlo – lávu chrlící a kouřící sopka Fagradalsfjall. Jsem mile překvapen, protože sopka, jež se probudila v březnu, byla přes léto v klidu. Ještě před dvěma dny jsem se díval na webkameru a sopka si v klidu dřímala… A ona se pár hodin před naším příletem probudila…!!! Ihned se mi v hlavě honí myšlenky na změnu plánu naší cesty. Po příletu jsme se původně chtěli jet dospat k nedalekému majáku Garður, ale za této situace přece musíme vyrazit opačným směrem… Na letišti je několik televizních obrazovek, na kterých běží přímý přenos ze sopky. Formality na letišti odsýpají kvůli Covidu pomaleji než jindy a další problémy nastávají v půjčovně aut. Začínám být trochu nervózní, abychom se na sopku stihli dostat ještě v noci, protože za světla to na focení není úplně ono. Na východním obzoru se stále odehrává to nádherné sopečné divadlo. Předpověď počasí ale nevěští nic dobrého a mě je jasné, že je tam potřeba být co nejdříve. Konečně nasedáme do auta a zase se to trochu natahuje, jelikož navigace v autě zná jen města a sopku nedokáže najít. Navigace v mobilu nám ukazuje, že musíme urazit ještě asi osm tisíc kilometrů místo třiceti. Vyrážíme tedy tmou směrem k sopce, s tím, že tam cestu snad nějak najdeme. Bloudíme, ale kolem páté hodiny konečně přijíždíme na parkoviště, kde stojí asi sto padesát aut a ve svahu se mihotají desítky čelovek, jimiž si lidé svítí na cestu. Soptící vulkán ale vydává tolik světla, že ani není nutné si na cestu nějak moc svítit. Ještě přichází jeden drobný zádrhel – mým parťákům se najednou nahoru moc nechce. Že prý je to moc daleko, že prý je tam moc lidí, že prý je dobré si to nejdříve ve dne omrknout a pak fotit vpodvečer, kdy je nejlepší světlo. Nasazuji všechny možné protiargumenty, jelikož mám pocit, že se tam odehrává něco mimořádného, což se již nemusí nikdy opakovat. Proto říkám, že jsou příležitosti, které se třeba objeví jednou za život a je potřeba jich využít. To, že je tam hodně lidí, je přece dobrá zpráva, protože je asi výjimečné to, co se tam odehrává, když jich tam je uprostřed noci tolik. Daří se mi je nakonec přesvědčit a narychlo vyrážíme v oblečeni z letadla, protože na převlékání už není moc času. Není to až tak velké převýšení, protože se jde do výšky 391 metrů a jsme pár desítek metrů nad úrovni moře. Po čtyřech kilometrech a hodině chůze jsme konečně na místě. Slovy se to dost těžce popisuje. Z kráteru se neustále hrne dým a valí láva, která zaplňuje údolíčko pod ním a vytváří lávové jezero. Bublající magma a hluk jako v ocelárně. Žár lávy je tak obrovský, že se nedá přiblížit více jak na třicet metrů. Ale v chladivé a větrné noci je docela příjemné přistoupit k lávě na rozumnou vzdálenost a trochu se ohřát. Nevěřícně a vděčně na tu nádheru koukám a pořizuji pár snímků. To se nedá nijak popsat ani vyfotit, to se prostě musí zažít. Příroda je zkrátka mocná čarodějka!!! Bohužel se svítáním začíná zesilovat vítr a drobné přeháňky se postupně mění v průtrž mračen. Děkuji nebesům, za tu hodinku, kterou jsem mohl zažít a kvapně odcházíme zpátky dolů k autu. Jelikož jsme se kvůli spěchu pořádně neoblékli, tak jsme zcela promočení. Trakaře padají i nadále, tak hledáme nějaké ubytování pod střechou. Odpoledne přichází sms, že je přístup na sopku zakázán… Když jsme se po pár dnech na sopku vrátili, tak již zase spala…
Je to můj návrat na Island po pěti a půl letech. Vlastně jsem tam letos původně ani neplánoval cestu a chtěl jsem jet do Afriky, ale Covid spoustu věcí změnil. Také jsem měl na Island letět v jiném termínu, ale aerolinky nám zrušily let a my museli letět o týden dříve. Kdyby se toto vše nesešlo, tak jsme žádnou sopku v akci neviděli. Uvědomuji si jaké to bylo obrovské štěstí a souhra náhod, že se mi mohl splnit tento sen. Sice to u toho kouře a té vroucí lávy vypadalo jako v pekle, ale já se cítil jako v ráji… Island mě po těch letech opět zcela pohltil a jako by mi šeptal – vítej zpátky ztracený synu!

Zobrazeno: 306 ×