Název:

Dezertér

Popis: Dezertér - je pro mě člověk milující poušť. Tato slovní hříčka mě napadla, když jsem jednoho lednového večera stoupal na dunu, která je na této fotografii. Anglicky se poušť řekne desert a taktéž slovo desert znamená to samé, co české dezertovat - tudíž opustit, zběhnout. Nejsem žádný lingvista a moje angličtina je dosti chabá na to, abych posoudil, zda je ta shoda je náhodná a nebo to má nějaký slovotvorný základ. V češtině, by se k tomu možná dalo dopracovat - dezertovat, opustit, pustina, poušť.... Třeba na tom něco bude, ale jazykovědci by se asi smáli.
Ve mě se tato slova opravdu snoubí v jedno. Miluji poušť, jsem des(z)ertér. Občas totiž cítím potřebu na čas opustit tu rutinu, ve které jsem celý život a někam na pár dní "dezertovat". No a ideální se mi jeví právě poušť. Za celý den tam skoro nikoho nepotkám a milovaný východ či západ Slunce většinou sleduji na písečných dunách zcela sám. Nic proti lidem, ale je potřeba si někdy trochu odpočinout.
Někdo si asi řekne, co na té poušti vlastně vidím kromě těch západů a východů Slunce. A ty lze samozřejmě pozorovat každý den třeba i v Jablonci nebo kdekoliv jinde na světě. Kde se ve mě vůbec vzala ta touha jezdit do pouště? Prvotním impulsem byly knihy od Saint-Exupéryho. Ale to by asi nestačilo, to by mě mohla uspokojit jedna návštěva pouště a šmytec. Já tam byl již počtvrté a doufám, že ne naposledy… Nedokážu krásu pouště popsat tak poutavě a výstižně, jako právě Antoine de Saint-Exupéry. Ono to zřejmě ani pořádně vysvětlit nejde. Ano, někdy to tam není úplná slast. Ve dne obrovské vedro, v noci se klepu zimou a co teprve když se zvedne vítr... Písek má člověk po pár dnech všude, ale ten pocit svobody.... Občas je z toho pro fotografa i velké trápení. Celý den pochoduje v úmorném vedru pod jasnou oblohou a vpodvečer se zatáhne a nevyfotím nic. Tak tomu bylo v Mauritánii den co den po celé dva týdny. Nyní v Alžírsku jsme úvodní týden chodili fotograficky nepříliš zajímavou krajinou a to bylo pořád jasno. Sotva jsme druhý týden přišli k prvním velkým dunám, tak se na dva dny úplně zatáhlo a foťák jsem ani nevytáhl… Nejvíce miluji podvečerní stoupání na dunu. Dost často spěchám, abych to na západ Slunce vůbec stihl. Ano, jde se mizerně, jeden krok vpřed a půl kroku se probořím v písku zpět. Někdy je svah tak strmý, že musím lézt po čtyřech. Pot teče do očí, boty plné písku. Nohy jsou čím dál těžší a těžší, často melu z posledního, ale duše létá... Jsem plný myšlenek a očekávání. Co uvidím, až vylezu na hřeben? Bývá to kouzelný okamžik, když se konečně vydrápu nahoru a pode mnou se rozprostře ten fascinující svět písečných dun. Pokaždé je to jiné a proto tak uchvacující a vzrušující. Při cestě vzhůru přemýšlím, kudy jít - nejde o to, aby cesta byla nejkratší či nejsnadnější, ale o to, abych si nepodupal to, co hodlám později fotit. Pokud nefouká vítr, tak stopy v písku zůstanou klidně i přes noc. Ráno svítí Slunce samozřejmě z jiné strany, než je tomu navečer, tak si to nechci pošlapat ani na následující ráno. Jenže, jak člověk stoupá, tak se úhly pohledu různě mění a až z vrcholku pořádně zjistím, jak je to celé situované a dost často si to stejně poskvrním otisky svých nohou. Někdy ani jiná možnost není. Občas se na fotografii ty lidské stopy hodí, ale...
Poslední večer na alžírské poušti pořizuji tuto fotografii z vrcholu duny Ingaren a vtichu se loučím se Saharou. Sice budu na stejné duně fotit ještě východ Slunce, ale západy jsou pro mě kouzelnější svým teplejším světlem. V duchu si slibuji, že se sem v dubnu vrátím. Nemohu vědět, že vše bude jinak. Později doma dokonce objednám letenky, zařídím vízum a ostatní náležitosti, ale tři týdny před odletem přijde zákaz cestování. Je to pro mě obrovské zklamání, protože jsem se strašně těšil a dokonce jsem slíbil tuarežskému příteli Laminovi, že se v dubnu znovu uvidíme. Ale jsou lidé, kteří jsou na tom díky Koronaviru podstatně hůře. Tisíce jich umírají, přicházejí o práci. Za těch třicet let svobody jsme si na tu možnost cestování zvykli a začali ji brát jako automatickou. Přitom si moc dobře pamatuji, jak to bylo do roku 1989. V tu chvíli také nemám ponětí o tom, že se ráno probudím do překrásného světa ojíněných dun, které budu zcela ohromen pozorovat. Proto se s tou nádhernou krajinou v duchu se smutkem loučím.
Nic netuše si tedy (nadlouho) naposledy užívám té drsné rozkoše pouště. Seduji to nádherné divadlo, které mi připravil Vesmír. Očima hladím ladné křivky dun. Nad hlavou mi krouží obrovský pták. Nemám dobrý zrak a ani se v ptácích moc nevyznám. Vzpomenu si na kamaráda Jirku Plekance. Tomu by stačil jediný pohled a se svými neuvěřitelnými znalostmi by toho obrovského opeřence jednoznačně identifikoval. Vždy jsem záviděl ptákům jejich svobodu a pohled z jejich perspektivy. Toho večera mu nic nezávidím, cítím se svobodný jako on a pohled z vrcholku duny, naplňuje moje srdce neskutečným blahem. Nikde nevidím ani živáčka, pouze kdesi dole na zastíněné straně tuším moje souputníky.
Rychle se začíná ochlazovat, naposledy se loučím pohledem s večerní pouští a rychlými kroky sestupuji do mrazivé noci. Cesta dolů utíká mnohem rychleji, přesto za těch pár minut zcela promrznu. Již za úplné tmy si připravuji věci na spaní a hurá k večeři. Od Lamina dostávám do prokřehlých rukou misku horké polévky a fascinovaně na tu misku hledím. V té polévce se totiž zrcadlí měsíc, který se pomalu blíží do úplňku. Je mi líto zničit tu krásu tím, že hladinu polévky naruším lžící, abych konečně zahřál svoje drkotající tělo. Naberu polévku a v tu chvíli, se mi úplně zastavil dech. Měsíc se odráží i polévce na mé lžíci...

Zobrazeno: 2505 ×