Název:

Štědrý den

Popis: Tato fotografie není výjimečná svým motivem ani zpracováním, dokonce jsem později v Tadrartu viděl lepší skalní malby či rytiny, ale je zajímavá svým příběhem.
V parném dopoledni, kdesi v soutěsce d´Idaréne přicházíme ke skalnímu převisu. Tuarég Lamine mi ukazuje tyto prehistorické malby a francouzsky říká, že jsou staré 7000 let před Kristem. Přijde mi to strašně moc , tak si nejsem jist, zda správně rozumím a ptám se anglicky, zda je tomu opravdu tak. Lamine mi odpoví, že ano. V tu chvíli jako bych dostal ránu do hlavy a zatočil se se mnou celý svět. Dolehlo to na mě všechno. Tiše hlesnu: “Právě dnes slavíme narození Krista“. Narození Krista, narození Krista, narození Krista. Jako ozvěna mi to rezonuje v hlavě. A o chvilku později: Je Štědrý den, je Štědrý den, je Štědrý den…. ..Do té doby jsem se snažil nepřipouštět si, že jsou Vánoce, aby mi to nebylo líto. A najednou je to tady. Místo abych si doma užíval vánoční atmosféry, tak jsem zde v rozpálené Africe na jihu Alžírska u hranic s Nigerem a Lybií. Spousta lidí se na mě před odjezdem dívala skrz prsty, že jedu na Vánoce pryč. Ale manželka, která je asi to nejlepší na světě, co mě mohlo potkat, pro mě měla pochopení a nic nenamítala proti tomu, že budu na Vánoce pryč a podpořila mě, stejně jako mě podporuje ve všem, co dělám. Přesto to pro mě bylo těžké rozhodování a jak se blížil odlet, tak se mi sem kvůli těm svátkům vůbec nechtělo. Tak mám najednou hlavu plnou pocitů a myšlenek. Vzpomenu si na svého dědu Karla, kterému jsem za spoustu věcí vděčný a často si říkám, co by mému počínání na tomto světě řekl. Než mu to komunisti zatrhli, tak také rád cestoval a odešel právě na Vánoce. Navždy. Zatímco já jsem o svůj život bojoval v jilemnickém inkubátoru, tak jeho život přesně před padesáti lety vyhasl. Nikdy jsme se nepotkali a já to odjakživa beru tak, že jsem ho na tomto světě vystřídal. Jak jdeme dál soutěskou, začnu si povědomě zpívat písničku mé oblíbené kapely:

Len kým tu si
tu pri mně blízko
tento svet zmysel
má, no a my v ňom
...
Sme silní kým si so mnou.
Kým ma máš
sa nemusíš báť….
Veď nás život má rád
...

Ale jsem z toho zmatený, kdo u mě má být? Manželka, syn, někdo z rodičů, děda nebo někdo jiný? Třeba Bůh? Vždyť v něj přece nevěřím. Kdyby Bůh existoval, tak přeci nemůže být tolik zla a nespravedlnosti na tomto světě. Nedávno jsme zrovna vedli v hospodě diskusi o vzniku světa. Byl to Bůh nebo velký třesk? Mě se ten velký třesk moc nezdál, jak to může někdo spočítat a říci, že to bylo tak a tak? Co bylo před velkýn třeskem? Pár dní na to byl na internetu zrovna článek, že to s tím velkým třeskem bylo možná vše trochu jinak. Co když budou za dvacet let vědci tvrdit, že žádný velký třesk nebyl? Já přece v Boha věřím jen když ho potřebuji nebo mám strach ze smrti… No prostě totální zmatek v hlavě. V tom horku vzpomínám na to, jak jsme zhruba před pětačtyřiceti lety se sestrou v podvečer na Štědrý den, vyrazili se sáňkami do obrovských hromad sněhu, které tehdy ležely přímo ve městě. Ve zcela promočených oteplovačkách a hrubých světlehnědých punčocháčích jsme na obloze vyhlíželi Ježíška nebo alespoň kometu. Dnes večer tady bude stejná zima jako je u nás doma , ale na jasné africké obloze budu mít větší šanci že Ježíška či kometu spatřím. Budu se dívat… Po večeři jím datle a vzpomínám, jak jsme je jednou jako děti na Vánoce měli a jaká to byla tehdy vzácnost. Myšlenkami jsem u rodiny a také v dětství, peněz tehdy moc nebylo, ale Vánoce přesto bývaly krásné. Děkuji Vám, milí rodiče! Když si toto vše večer zapisuji do sešitu, který jsem dostal od sestry, a kde jsou citáty z Malého prince, tak ve mně úplně hrkne. Právě na stránce, kam píšu tato slova je uvedeno: Všichni dospělí byli dětmi, ale málokdo si na to pamatuje. Na jasné noční obloze neuvěřitelně září Orion, je mi smutno. Těžké usínání...

Zobrazeno: 2437 ×