Huyerwinkel

Název:

Huyerwinkel

Popis: Jednou večer se mi dostala do rukou slavná německá Matouschkova mapa Jizerských hor z roku 1929 a najednou ve mně hrklo. Mám strašně rád jedno místo nad Josefovým Dolem, dokonce ho řadím mezi moje nejoblíbenější místa vůbec a na té staré německé mapě se u tohoto místa skvěl nápis Huyerwinkel – Hujerův kout. Zalapal jsem po dechu, nevěřícně na to zíral a vzpomínal, na krásné zážitky, které toto místo poskytlo mé duši.Znám ještě jednoho člověka, který má (nejen) toto místo také velmi rád – jenom letos v květnu jsme tam spolu byli třikrát. Je to Honza Kraus, řečený Bambus. Honzu znám nějakých pětatřicet let a musím zde konstatovat, že mám v životě obrovské štěstí potkávat skvělé a výjimečné lidi – a on je jeden z nich. Ale není možné napsat o všech těch lidech , protože bych také mohl na někoho zapomenout. Ale u této fotografie se to nabízí samo, protože jsme tam byli tehdy večer spolu, po té, co se nad horami přehnala průtrž mračen. Díky němu jsem poznal několik nových a zajímavých míst v našem okolí, ačkoliv jsem myslel, že už tu není co objevovat. Když mi bylo šestnáct let, tak právě on byl mým běžeckým vzorem a nikdy by mě tehdy ani ve snu nenapadlo, že spolu budeme někdy chodit na výlety do Jizerek nebo třeba na pivo. Já byl tehdy nadějný dorostenec na trati osm set metrům a on československý reprezentant na patnáctistovce. Ano měl jsem také jiné vzory – hlavně olympijského vítěze a světového rekordmana na půlce Sebastiana Coa. Toho jsem měl na zdi v pokojíčku na plakátu z Bravíčka – ale ten byl strašně daleko, za železnou oponou, ve Velké Británii, takže byl vzorem spíše imaginárním. Kdežto Honzu jsem mohl každý den sledovat při trénincích na jablonecké Střelnici. Fascinovaně jsem koukal na jeho statečný boj ve finále halového mistrovství Evropy. Ne, neskončil na stupních vítězů, ale na rozdíl od většiny československých běžců se nemotal bojácně na konci startovního pole, ale aktivně se zapojil do udávání tempa. Strašně se mi líbil jeho dlouhý krok a již zmíněný styl závodění. Nikdy moc nespekuloval, sobecky se nevyvážel a snažil se tvořit závod. O to hůře se mi o pár let později sledovalo, jak jeho dlouhý krok zkracoval a lehký kotník těžkl. Zda za to více mohly zdravotní důvody či vynucená změna trenéra, to už se nikdy nedozvíme. Mezitím jsme se potkávali na dráze, občas i jako soupeři, ale nikdy mezi námi nebyla nějaká rivalita, protože jsme každý běhali hlavně jinou trať. Dokonce mi svojí nezištnou pomocí pomohl k mému osobnímu rekordu. Oba máme osobní rekordy vytvořené v Řecku. On v Dramě (1987), já v Soluni (1988). Jednou mě napadlo, čí výkon je vlastně kvalitnější? Jeho 3:40,15 na 1500m nebo můj 1:47,56 na 800m. Zeptal jsem se ho na jeho názor – on si myslel, že kvalitnější výkon je můj. Můj názor byl opačný. Honza je strašně vzdělaný a neradno se s ním o něco sázet. Pokud mě v práci říkají Google (protože jako všechno znám), tak nevím, jak bych nazval jeho. Zná každou rostlinku, každého brouka a o houbách ani nemluvě…Můžu se s ním bavit na jakékoliv téma a vždy mě ohromí svými znalostmi a někdy si vedle něho připadám úplně zahanben svojí nevědoucností Jediné v čem bych si na něj věřil by byl asi zeměpis. Tak jako jsem mu kdysi fandil u televize při závodech ,jsem mu o mnoho let později znovu držel palce při televizních vědomostních soutěžích, přestože jsem věděl, že to dobře dopadne, jelikož ty pořady byly předtočené. Ale zpět k našemu dilematu. Na porovnání kvality výkonů v jednotlivých atletických disciplínách existují takzvané Maďarské tabulky – aby se dalo porovnat, zda je kvalitnějších třeba 21 metrů v kouli nebo čas 10,00 na stovku (pozor nejde o desetibojařské tabulky). No alespoň v něčem jsem Bambuse vědomostně předčil. Jeho výkon byl kvalitnější – byť rozdíl odpovídal cca 30 setinám sekundy. Myslím, že jsme kdysi dávno měli i stejné sny, které se týkaly Olympijských her v Barceloně, ale zůstalo jen u snů…Proč mu v té naší bývaloatletické komunitě říkáme Bambus ani pořádně nevím, ale vždy se mi ty naše přezdívky líbily a musel jsem se smát, když jsem četl jak si říkají naši fotbalisti a hokejisti. Čech je Čechíno, Baroš Bary, Procházka Prochy a třeba Dopita Dopi. Výjimkou byli snad jen litvínovští Guma (Šlégr) a Albi (Reichel).

Zobrazeno: 383 ×