Návraty

Název:

Návraty

Popis: Mauritánie, když vyslovím název této země, tak mě většinou začnou opravovat na Mauretánii. Nějak se to tu vžilo tehdy, když se ještě známá Rallye Paříž - Dakar jezdila na tradiční trase z Francie do Senegalu a projíždělo se právě i Mauritánií. Zřejmě z této doby pochází toto chybné pojmenování. Takže opravdu Mauritánie. Tato země na severozápadu Afriky měla v minulosti problémy s bezpečností hlavně v regionech sousedících s Mali, ale postup mauritánské armády byl nemilosrdný a hranice zabezpečil. Po deseti letech se letos země opět otevřela pro turisty a já jako správný Hujer musím být všude první... Byl to pro mě návrat do Afriky po dlouhých šestnácti letech a byl to návrat příjemný. Místní lidé jsou opravdu rádi, že po dlouhé době vidí turisty a nebyl jediný okamžik, kdybych se něčeho bál. Během dvoutýdenního treku po Sahaře jsme s podporou velbloudů ušli skoro 200 km a byla to pestrá směsice zážitků. Již někdy druhý nebo třetí den jsem věděl, že se chci do Afriky, nejlépe na Saharu, ještě někdy zase podívat. Jak jsem četl v jedné diskusi na cestovatelském serveru, že ten kdo chytne "pouštní virus", je nenávratně ztracen.... Ne, určitě jsem nezapomněl ani nezanevřel na Island, tam se chci také ještě vrátit, ale asi mě přitahují právě ty protiklady - chladný Island a horká Sahara. Možná je to způsobeno i tím, že celý život trávím v mírném klimatickém pásmu a proto mě lákají tyto extrémy. Doufám, že mi Island tuto "nevěru" odpustí, protože se zřejmě nejedná o ojedinělý exces. Vždyť už i Ernest Hemingway před mnoha lety napsal toto: "Miloval jsem tu krajinu tak, že jsem měl stejný pocit štěstí, jako když byl člověk se ženou, již doopravdy miluje. A teď cítím, že se vybraná studna znovu naplňuje a voda je už zase nahoře. Netoužil jsem po ničem jiném než se vrátit do Afriky; ještě jsem z ní neodjel, ale kdykoli jsem se v noci probudil, ležel jsem, poslouchal a už se mi po ní stýskalo." Život na Sahaře se po staletí asi moc nezměnil, je skoro stejný jako třeba v době, kdy o ní psal můj oblíbenec Antoine de Saint-Exupéry. Jenom velbloudi již nenosí sůl, hedvábí, koření či zlato, ale turisty nebo jejich batohy. Co se také nemění, je život v karavaně, ten plyne ve stále stejném rytmu. Vstává se ještě před východem Slunce a s prvními paprsky se vyráží na cestu, aby se co nejvíce kilometrů ušlo než bude zničující vedro. Kolem poledne už je to doslova peklo, tak se někde za keřem či stromem hledá kousek stínu na oběd a odpočinek. Dál se pokračuje až v pozdních odpoledních hodinách, kdy už je přeci jen trochu snesitelněji. Mění se ale krajina, kterou se prochází a zážitky s tím spojené. A právě ty jsou na cestě Saharou tím nejzajímavějším, protože s podobnými věcmi se člověk u nás nesetká…
Chleba pečený v písku. Přeslazený mátový čaj, který se podává v malinkých skleničkách v krátkých intervalech vždy třikrát po sobě(říká se, že první je hořký jako smrt, druhý lahodný jako život a třetí sladký jako láska). Nepřekonatelné Ahmedovo kulinářské umění v pouštních podmínkách, které vygraduje tím, když po třech dnech putování vyčaruje poměrně vychlazený meloun. Všude přítomný heboučký písek, který po pár dnech občas skřípe při jídle mezi zuby. Velbloudáři jedící rukami. Ahmed hrající v písku piškvorky s velbloudími bobky a následně s chutí chystající výtečnou večeři pro nás. Noci pod širákem. Neuvěřitelně jasné hvězdy na sametové noční obloze, jež jsou seskupeny v jiných souhvězdích, než můžeme spatřit u nás. A zdají se tak blízko, že si na ně chce člověk sáhnout. Při jejich pozorování člověka ale neruší žádný světelný smog, jak je tomu v našich zeměpisných šířkách. Neskutečně světlé noci, je-li měsíc kolem úplňku. To ani není potřeba čelovka a můžete se kochat pohledem na měsícem ozářenou pouštní krajinu. Absolutní noční ticho – až je člověk zaražen zjištěním, že ticho je vlastně „slyšet“. Šéf velbloudářů Mehdi večer u ohýnku tvrdící, že v poušti nikdy nezabloudil a hned zítra se tomu tak stane. Mehdi říkající, že nikdy neviděl sníh a mě se následující noc zdá sen, že přes noc napadl . V tom snu, říkám Michalovi, ať se ho už na nic neptá, protože to, co nikdy nezažil se hned druhý den stane skutečností. Pak se opravdu probudím a zjišťuji, že v noci přišla pouštní bouře a já jsem celý zavátý pískem tak, že najednou nemůžu najít ani sám sebe. Po dvou týdnech putování jsem spatřil ve Vallée Blanche nádhernou ženu arabského původu. Přestože byla zahalená, její krása byla i tak patrná. Škarohlíd může namítnout, že po čtrnácti dnech na Sahaře je krásná každá. Já se ale pohledu na ní nemohl nabažit až do chvíle, kdy opakovaně začala tahat hleny až někde z paty a chrochtala u toho jako velbloud u studny. V tu chvíli to kouzlo trochu vyprchalo... Toto všechno je ta pravá Afrika, ne ty hotelové komplexy, podobající se jeden druhému jako vejce vejci.
Lidské osudy a cesty jsou nevyzpytatelné; ale pokud se za vámi milé dámy, Afriko a Saharo, ještě někdy vydám, buďte, prosím, ke mě z fotografického hlediska méně škodolibé a skotačivé. Mimo jiné zde (podle Mehdiho) dva roky nepršelo a my jsme zažili déšť, hromy i blesky. Ale jak trefně poznamenal Guy - ten déšť, to jsou vlastně slzy Mauritánie. Pláče za námi, že z ní už odjíždíme, tak kdo by se za ten déšť vlastně zlobil... Nejkrásnější jsou na cestování ale návraty. Návraty domů. Už ve chvíli, kdy jde letadlo v Praze na přistání, jsem celý dojatý, že jsem zase doma. To hlavní ale přijde ve chvíli, když autobusem sjíždím dolů kolem jablonecké porodnice, kde jsem spatřil světlo tohoto světa. O chvíli později se na chvíli objeví to krásné panorama města s Královkou na horizontu a já jsem ten nejšťastnější člověk na světě, protože jsem zase tam, kam patřím; tam, kde mám všechno, proč tu vlastně jsem.

Zobrazeno: 1535 ×