Název:

Mohyla Hanče a Vrbaty

Popis: Hanč věděl, že zbloudil, a co nejrychleji se hnal zpět ke Krkonoši. Vždyť je-li dosud Bartel v závodě, mohl ho zatím předehnat!
Přinutil tělo k ráznému výpadu. Ale pocítil, že musí přemáhat víc než únavu. Že se v něm něco láme, bortí, zlověstná úzkost že neodchází ze srdce.
Mráz už zaťal do jeho provlhlého těla smrtící spáry. Ocelový, ledový hrot smrti se dotkl jeho statečného srdce.
Hanč upadl.
Ještě nabyl dechu a znovu se vztyčil. Ještě bojuje.
Brání se všemi silami duše i těla.
Jde vpřed a přivolává na pomoc všechny, které má rád, všechny, kteří ho mají rádi. Myslí na ženu, s kterou se ani nerozloučil. Myslí na dítě, které se brzy narodí. Přivolává na pomoc lásku, kterou byl vždy silný, lásku k přátelům, k lidem, k horám, k vlasti.
Ale ledový hrot se noří do prsou.
Srdce křehne, vypovídá, třese se.
Vichřice ho znovu porazila.
Skoro ztrácí vědomí, ale v mysli zůstává povel: Vpřed!
Vleče se kus cesty po sněhu.
Stále bojuje.
Pak už je sláb, že nemůže vstát.

...................

Václav Vrbata byl šťasten, že mohl příteli prospět v jeho nejtěžší zkoušce. Snad ho jeho kabát zahřeje, snad mu ještě pomůže, snad od něho odvrátí nebezpečí zmrznutí.
Napadlo mu, že se v ně sám vydává, když se zbavuje teplé ochrany uprostřed ledové smršti?
Snad to tušil.
Ale což mohl nechat kamaráda, bratra bez pomoci? Ne! I za tu cenu, že by podlehl sám!
Mrazivá vichřice ho zachvátila.
Má sjet do Míseček? Hanč vyjel tak potácivě. Nemá jet raději za ním, aby mu mohl ještě pomoci, kdyby bylo třeba?
Vyjel směrem, kudy odjel Hanč. Ale vánice ho oslepovala. Brzy si nebyl jist, zda jede správně. Polekal se, že zabloudil. Poznal, že objíždí pahorek, kde se setkali. To ho zmátlo ještě víc. Cítil najednou, jak je promrzlý a zkřehlý. Ale ani na chvíli nelitoval, že se pokusil Hanče zachránit.
Náhle se zděsil. Ve vánici před sebou spatřil zabodnutý pár lyží. Poznal v nich lyže Hančovy.
Ten objev byl pro něj hrozný. Jsou-li zde lyže, kde je ubohý Hanč? Pokusil se po něm pátrat. Zoufale vyjížděl na různé strany a opět se vracel k lyžím. Snažil se proniknout zrakem vánici, ale pátral marně.
Václav Vrbata byl silný a zdatný a nebyl unaven závodem. Ale pomalu jej síly opouštěly. Zděšení ze zmizení přítele ho ochromovalo.
Táž smrt, která zahubila Hanče, zsatavila se i u něho.
Zápasil s ní do posledního okamžiku, kdy myslel, že se dovolá, že se ještě setká s Bohumilem.
A nakonec, věrný až k smrti, klesl tam, kde čekal buď přítelův návrat, nebo záchranu: k lyžím Bohumila Hanče.
Tam ho našli mrtvého.


....................

Jako nejjasnější souhvězdí září k nám z vichřic a bouří tehdejšího národního boje dvě jména: Hanč a Vrbata. Těžce by se prohřešil na dnešku i na památce obou reků, kdo by řekl, že jejich smrt byla marná.
Bohumil Hanč dal slovo, že raději padne, než by se vzdal. Byl mužem a vojákem, kterého poslal pokořovaný český národ do mezinárodního utkání. Nehnal ho vzdor ani tvrdohlavost. Věděl za jak velkou věc bojuje. Nepodlehl slabosti, zápasil do posledního dechu proti síle nepřemožitelné. Ale nevzdal se. Neoblomná jeho vytrvalost stala se vzorem skálopevné národní tvrdosti v cestě za vytyčeným cílem, pro slavné jméno národa.
Stejně tak se stal Václav Vrbata příkladem obětavosti, která pohrdá i vlastním životem, když může pomoci druhovi a když jde o nadosobní cíl. Musel vědět, že možná padne spolu s Hančem. Ale volil a rozhodl se. Vkročil neznámý na skvělou dráhu mistra Hanče. Mohl z ní ustoupit, vyhnout se, volit jinak. Ale Vrbata se zachoval jako bohatýr, hodný svého velkého druha. Právem je jeho jméno vyryto do desek i do našich srdcí vedle Hančova.
Bohumil Hanč a Václav Vrbata se zasloužili o velkou a krásnou tradici našeho sportu a jejich jména patří na nejčestnější stránku jeho minulosti. Zapsali se tam svou hrdinskou, obětavou smrtí. Zůstanou tam proto navždy živá. A jejich památce patří láska nás všech.

(František Kožík, Synové hor)

Zobrazeno: 15750 ×