Název:

Horečka páteční noci

Popis: Sotva jsem se trochu prospal ze své noční výpravy po Jizerských horách, začal jsem ve svých knihách a archivu hledat nějaký pěkný citát nebo povídání o Hnojovém domu či jeho bývalém majiteli a stvořiteli Gustavu Ginzelovi. Od kamaráda Jardy Huška, který všechno má a všechno zná, jsem si dokonce půjčil knihu Podivín, který okrášlil svět aneb Vzpomínání na Gustava Ginzela. Přečetl jsem několik set stran ze třech knih a pořád to nebylo ono. Vnitřně jsem cítil, že by si tato fotografie nějaký text zasloužila. S povzdechem jsem si tedy řekl, že musím něco sepsat sám.
O týden dříve jsem se vydal na výlet za narcisy na Jizerku, ale moc jsem od toho nečekal a fotoaparát jsem si vzal spíše jen s povinnosti. Kolem toho místa jsem šel mnohokrát, ale nikdy ne v období květu narcisů. Byla sobota a já jsem odcházel spíše znechucen, protože bezohlednost a množství lidí, kteří se tam pohybovali byly neúnosné. Přesto to místo mělo svoje kouzlo. Tak mě napadlo, že se tam musím vydat někdy v noci a to nejlépe za svitu měsíce. Úplněk byl sice uprostřed následujícího týdne, ale já už nezvládám, tak jako před pár lety, jít z nočního focení rovnou do práce, proto jsem musel počkat až do víkendu. Předpověď počasí vypadala všelijak, ale většina předpovědních modelů se shodovala v tom, že se má po půlnoci vyjasnit. V pátek po práci jedu posledním vlakem do Kořenova, odkud to je ke Hnojovému domu necelé dvě hodiny svižné chůze. Za drobného mrholení kráčím údolím Jizery a nikde ani noha. Vnímám hučící vody nedaleké řeky, vanoucí vítr, ale také zpěv ptáků, kteří na mě, vetřelce, cosi zvesela volají. Tentokrát to vše kolem pociťuji ještě intenzivněji než jindy, protože jsem trochu pod vlivem myšlenek Bruna Gröninga, s nimiž jsem se během uplynulého týdne měl možnost seznámit. Je to hodně o přírodě a dobru. Po pěti dnech strávených v práci u počítače si plnými doušky užívám každý krok, každou kapku deště, každou květinku u cesty. Vycházím z lesa na Mořině a najednou jsem v trochu jiném světě. Zapadající slunce nesměle vykukuje zpoza mraků a rázem jsem zase mezi lidmi, kteří na sebe halekají a všude je plno aut. Ve svých ošoupaných manžestrácích se záplatami na kolenou si najednou připadám trochu nesvůj mezi těmi lidmi v pestrobarevných módních oblečcích. Tma se pomalu plouží do údolí, člověčího hluku ubývá a do noci září desítky světýlek z okolních chalup. Během pár chvil není nikde ani živáčka, pouze mi nad hlavou dlouho krouží nějaký veliký pták, který dává hlasitě najevo nevoli z mé přítomnosti. Koukám na narcisy a již jsou mírně odkvetlé a možná i přešlé nočním mrazem, ale stále je na ně krásný pohled. Sem tam vykoukne nějaká hvězda a teplota prudce klesá k nule. Měsíc má vyjít až po půlnoci, proto lezu do spacáku, abych se zatím trochu zahřál. Zatahuje se a začíná pršet. Toužebně obracím oči k nebi a vyhlížím nějaké hvězdy či vycházející měsíc. Jsem trochu zklamán, že z focení asi nebude nic, ale snažím se aspoň užívat si ty chvilky v přírodě. Mezi kapkami deště přece jen na chvilku zahlédnu pár hvězd, tak se rychle rozhoduji exponovat pár snímků. Skoro nevěřícně koukám na display fotoaparátu, když tam vidím tento záběr. Lidské oko je sice naprosto dokonalý vynález, ale to co udělá fotoaparát při mnohasekundové expozici, prostě ve spolupráci s mozkem nedokáže vykouzlit. Musím u focení klečet, abych na to v té tmě lépe viděl. Déšť zesiluje a já zůstávám ještě chvíli v této poloze. Není v tom žádná přehnaná pokora, ale pocit naprostého blaha, štěstí a vděku. V duchu se omlouvám, za své předchozí hudrání, že je měsíc za mraky, že prší… Děkuji nebesům, za to, že tu mohu být a prožívat takové chvíle. Vzpomenu si na kolegu Honzu Novotného, se kterým jsem před pár dny na téma lidského štěstí diskutoval. Jakýsi mudrc totiž kdysi pravil, že jsme na svět nepřišli kvůli tomu, abychom byli šťastni. To je zásadní omyl, jsme tu, abychom byli šťastni. Většina z nás k tomu má možnosti a nástroje, ale buď se bojí nebo jich neumí využít. Nad Bukovcem začíná pomalu svítat. Balím věci a vyrážím na téměř dvacetikilometrovou cestu na první ranní vlak do Tanvaldu. Nikde ani duše a nejednou vykoukne mezi mraky měsíc. Zpočátku trochu nesměle, ale po chvíli se ukáže v celé své kráse. Z legrace mu vyčiním prstem, za to že nesvítil, když jsem to v noci více potřeboval. Byla doba, kdy mě takové věci trápily… Měl jsem pocit, že jsem šel někam zbytečně, když jsem nic nevyfotil... V probouzejícím se dni kráčím vstříc měsíci a vzpomínám, jak jsem byl před čtyřiceti lety na Jizerce na soustředění jako žák páté třídy a jednoho večera nám přišel přednášet právě Gustav Ginzel o svém Hnojovém domě. Vzpomínám také, jak se to tam tehdy kvůli Gustavovi hemžilo estébáky… V Šumburku začíná lít jako z konve a do vlaku tak usedám celý promočený. Za jízdy se mi začínají klížit víčka a s vděčnou vzpomínkou na dnešní noc usínám…

Zobrazeno: 2080 ×