Název:

Malé radosti

Popis: Původně jsme s Danou vyrazili fotit k jednomu z nejznámějších, nejfotografovanějších a největších potoků Jizerských hor – k Černému potoku. Tam to bylo takové nijaké, proto jsme se rozhodli, že pojedeme domů a že se cestou stavíme u jednoho malého potůčku u silnice. Moc jsem od toho už nečekal, ale k mému velkému překvapení to tam bylo nádherné. Nakonec jsme tam strávili několik hodin a bylo mi blaze na duši. Jak ta voda odtékala kamsi do údolí a pak dál a dál až někam do Baltického moře, tak jsem si uvědomil, jak ten čas strašně rychle plyne. Jakoby to na mě trochu dolehlo, že ten život strašně rychle utíká a že už jsem určitě někde za polovinou a že bych si měl více vážit každého dne a každé maličkosti – i takové jako je například tento 30 centimetrů vysoký vodopádek, jestli se to dá vodopádkem vůbec nazvat. Trochu jsem měl pocit, že se ten kruh pomalu začíná uzavírat a je možná čas se více věnovat oblasti, ze které pocházím a tou jsou mé rodné Jizerské hory. Ano – Českosasské Švýcarsko je krásné, Island také miluji, ale doma je doma. Možná je to ovlivněno i určitými zdravotními důvody, díky kterým jsem nemohl několik měsíců jít do lesa, problémy se zrakem, kvůli kterým mám stále větší obavy z řízením vozu a jsem tak trochu odkázán na to, kam mě kdo doveze, kam dojedu vlakem či dojdu pěšky. A tak jsem najednou cítil, že šťastný jsem právě u takového malinkého potůčku kdesi v údolí pod Paličníkem. Asi se ten akční radius z nějakého důvodu záměrně zmenšuje, abych si více vážil krajiny svého domova. Ty kopce nejsou ani moc vysoké, ani moc strmé;dříve to aspoň byly hory nejdeštivější a ani to už dnes neplatí , ale cítím se v nich tak nějak dobře. Jsme zvyklí se trumfovat – nejvyšší hora, nejvyšší vodopád a tak dále samá nej. Společnost nás nutí být nejlepšími, nejrychlejšími, nejchytřejšími – zkrátka zase samé nej… ale život je zřejmě o něčem jiném – o malých radostech všedního dne.

Zobrazeno: 6532 ×