Název:

Po stopách malého prince

Popis: Poušť mi kdysi nic neříkala, přišla mi nudná a ti co tam jezdili, byli pro mě přinejmenším podivíni. Vše se změnilo ve chvíli, kdy se mi dostala do ruky kouzelná Exupéryho knížka Malý princ. Bylo to až poměrně pozdě – v Kristových letech a právě tehdy se zrodila má touha po písečných dunách, po obloze plné hvězd….. Následně jsem přelouskal celé dílo tohoto spisovatele a to mě v té touze ještě více utužilo. Léta běžela a situace v Alžírsku a Lybii, kde je Sahara nejkrásnější, se neustále zhoršovala, proto jsem ty choutky v sobě dočasně potlačil. Nyní se to v Alžírsku již zlepšuje a moje sny jsou po mnoha letech zase zpět. Rozhodl jsem se cestovat s francouzskou agenturou, ale chtěl jsem si tento způsob cestování vyzkoušet na nějaké méně náročné destinaci než je Alžírsko, tak jsem zvolil Maroko. Francouzsky umím jen pár slov, jako jsou dobrý den, dobrý večer a děkuji. Maroko byla původně tak trochu z nouze ctnost. Musel jsem dobrat dovolenou a ještě se mi zrovna v listopadu nikam moc jet nechtělo, protože miluji podzim v Jizerských horách. Ale cesta naplnila moji duši, přestože vím, že ta pravá Sahara je v Alžírsku a také jsem se tam toužebně díval, když jsme se přiblížili k marocko – alžírské hranici. S francouzštinou nebyl problém. Slovník jsem z batohu vytáhl jen jednou. Zajímalo mě , co asi znamená slovo, které hodně používali u jídla. V češtině je to velká sprosťárna a francouzsky je to hrnec… Maroko si mě vlastně získalo už při vystupování z letadla. Mám rád taková miniaturní letiště, jako je to v Ouarzazaote. Malinkatá letištní budova, ke které to máme z letadla padesát metrů. Naše letadlo je jediným na celé letištní ploše – no a k tomu zasněžené čtyřtisícové vrcholky Vysokého Atlasu na obzoru. Jenom to odbavení strašně trvá. Asi to potřebují trochu natáhnout, když jim tu přistanou tak tři letadla denně. Celní úředník pracuje jako ve zpomaleném filmu. Jak tak stojím ve frontě, najednou se přede mnou ocitne berberská žena neuvěřitelné krásy. Přestože celník pokračuje stále ve svém pomalém tempu, tak mě, který se nemůže nabažit pohledem na tu nádhernou ženu, najednou běží čas jako zběsilý. Bum razítko. Další. Bum razítko. Další. Bum razítko… a najednou jsem venku před letištěm a ta nádherná žena zmizela jako nějaká Fata morgana. Za 12 dní jsme urazili asi 230 km, ale většinou se šlo kamenitou pouští – které se říká reg nebo hamada a teprve večer jsme dorazili k dunám, kterým se říká erg. Věděl jsem o tom předem, tak mi to moc nevadilo, přestože bych šel nejraději stále po dunách. Co mě ale překvapilo, bylo to, kolik bylo v kamenité části pouště vody. Dalo se vykoupat v malé říčce, ale tato situace je zde prý zcela výjimečná, protože v Maroku letos hodně pršelo. Asi se ta příroda nějak zbláznila, v Africe prší a u nás nic… Dokonce i komáři mě po dvě noci při spaní pod širákem zběsile okusovali, což mě na poušti opravdu překvapilo. Ať už to byla noc s komáry či bez nich, tak to byl fantastický pohled na oblohu plnou hvězd a nebylo nad to spát pod širákem a kochat se tou nádherou. Miluji berberskou kuchyni, která byla opravdu skvělá. Hodně zeleniny, těstovin, brambory, rýže, olivy, čerstvě natrhané datle, oříšky. Ta zelenina má úplně jinou chuť než ta, která se dá koupit u nás v obchodech. Masa pomálu – hlavně sardinky, občas kuře nebo hovězí. I to jídlo je možná jeden z důvodů, proč se budu chtít na sever Afriky vrátit… Alžírsko, Alžírsko, touho má…. Obdivuji velbloudáře, jak mají zvládnutou logistiku. Ráno vše během chvilky narovnají ne velbloudy a večer to zase najdou na správném místě. A že toho taková malá karavana čítající čtrnáct lidí a šest velbloudů na dva týdny potřebuje. Jídlo, voda, stany a i takové bizarní věci jako je záchod či papiňák. Vždy když foukal silný vítr a poletoval písek, který nepříjemně bodal do obličeje, tak to měl dobře vymyšlené Olivier – pocházející ze Savojských Alp. Hoden svého původu si nasadil brýle, které se používají při sjezdovém lyžování a, vyrazil vstříc svému osudu… Když už jsem u toho písku, tak mě zaujala jeho barva. To, že se na stejném místě mění během dne podle polohy Slunce na obloze asi není nic divného, ale barva se dost měnila i v jednotlivých lokalitách, jak jsme postupně postupovali na sever. Nejsilnější zážitek ale nemám z nějakého východu či západu Slunce na dunách, nýbrž z liduprázdné uličky v Tidri. Kde se vzala tu se vzala, najednou u mě stála asi tříletá berberská dívenka. Slušně mě francouzsky pozdravila: "Bon jour monsieur!". Nechtěla bonbony, nežebrala. Uchopila moji ruku do svých maličkých dlaní a políbila ji... Tak náhle jako se objevila, tak i zmizela. Stál jsem tam jako opařený, zahanben a neschopen slova...

Zobrazeno: 3934 ×