Název:

Vykoupení v Opičím městě

Popis: Vrindavan - dvacetitisícové město, jež se nachází nějakých stopadesát kilometrů jižně od Dillí, jsem si pro sebe přejmenoval na Opičí město. Hned po příjezdu nás v hotelové recepci varovali, že opice kradou brýle. Vyšli jsme před hotel a všude samá opice. Rozhodl jsem se chodit bez brýlí i za cenu, že ve Vrindavanu nic nevyfotím. Minutu po opuštění hotelu, byl jeden z kamarádů bez brýlí. Za pár banánů je trochu poškozené získal zpět. O dva dny později mu je nějaká opice vzala zase, přestože je měl přidělané na šňůrce. Ve městě jsem během těch pár dní, kdy jsme tam bydleli a vyjížděli odtud do okolních vesnic, viděl mnoho turistů, jak přemlouvají a uplácejí opice, aby jim vrátily jejich brýle. Kradly i jiné věci - jídlo, nově zakoupené tričko či čepice. Byl jsem z té situace docela frustrovaný, protože jsem přijel do Indie kvůli focení a to mi bez brýlí v podstatě nejde. Vrážel jsem na přelidněných ulicích do lidí a měl co dělat, abych do něčeho nešlápl. Nakonec jsem ani ty brýle neubránil. Asi pátý den na mě slavící lidé hodili obrovské množství barevného prášku, já se potřeboval očistit a v tu chvíli jsem na nějaké opice zcela zapomněl. Během mžiku jsem byl bez brýlí , opice vyskočila na zeď do výše asi čtyř metrů a pozorovala mě. Místní říkali, že tato opice má nejraději džus. Tak jsem jí jeden koupil, hodili jsme jí ho a ona nic. Zopakoval jsem to a opět nic. Nakonec mi je přinesl muž, který se vnitřkem toho domu k brýlím dostal. Jednou mi ukradla opice čepici, ale na té mi tolik nezáleželo, proto jsem opici ignoroval. Ale čekal jsem tam na kamaráda a asi za deset minut mi opice hodila čepici sama zpět, když viděla, že ze mě nic nekouká. Zatímco si ostatní užívali focení v uličkách Vrindavanu, já si zde připadal jako vězeň. Bylo mi jasné, že pokud vůbec můžu v Opičím městě něco vyfotit, tak jedině uvnitř nějakého chrámu, protože tam opice nejsou. A jediné místo, kde se něco zajímavého dělo, byl chrám Banke Bihari. Scénář byl podobný jako v Barsaně. Do chrámu o velikosti většího tanečního parketu se derou desetitisíce lidí a aby se uvnitř neušlapali, tak je policisté dosti nemilosrdně vyhazují východem na opačné straně ven. I když se člověku nechce, je unášen davem k východu a tam nekompromisně vyhozen ven - zpátky mezi opice. Byl jsem tam třikrát. Poprvé jsem se na chvíli schoval do podloubí, ale nebylo to moc platné, protože zanedlouho mě policisté vyhodili ven. Podruhé jsme tam byli večer a mělo to podobný průběh, ale zjistil jsem, že jsou tam schody na balkon, kam jsou policisté za úplatu ochotni občas na chvilku někoho pustit. Takže strategie na třetí pokus byla jasná. Záleželo i na tom, aby mě dav neodnesl opět někam k východu a já nebyl opět vyhozen ven. Bylo to dost obtížné, ale podařilo se mi dostat k těm schodům na balkon. Nechtěli mě tam pustit, ale za pár rupií změnili názor... Jenže tím ještě nebylo zdaleka vyhráno jelikož mě po pár minutách chtěli dost hrubě vyhodit z balkonu ven. Bylo tedy nutné opět šáhnout do kapsy pro peníze a dohodnout se s jedním místním mladíkem, že mi poskytne jakousi ochranu a postará se o to, abych tam mohl ještě chvíli být. Jak se ukázalo, peníze jsou jedinou univerzální řečí tohoto světa... Pak už jen stačilo, aby do toho barevného mumraje pode mnou zasvítily sluneční paprsky...

Zobrazeno: 3561 ×