Název:

Půlnoční pláž

Popis: Podél celého břehu se táhl tmavší pruh velejemného písku, širší, když byl odliv, a užší za přílivu. Byl rovný a hladký jak čerstvě ohoblovaná podlaha v parádní světnici a nikdy na něm nebylo poskvrnky. Bylo požitkem po něm chodit. Byl dost tvrdý, takže se nohy nebořily, a příjemně se na něj došlapovalo. Také se do něho dobře psala písmena a kreslily obrázky. Pohled na něj působil tak blahodárně na duši, že jsem vždy zatoužil hrát si na něm celičký život.
A za písčitým pruhem začínal nesmírný oceán. Ten byl teprve velkolepý. Jeho hlubiny byly tak nevýslovně tajemné a skrývalo se v nich tolik hrozivého a neznámého, že jsem měl dojem, že všechno živé v něm musí trpět. Jistě tomu je zima. Musí se to vzájemně před sebou chvět strachy, protože to jen čeká na příležitost, jak se vzájemně zabít. A jedno druhému nemůže uniknout a zmizet, protože v takové hloubce nic není zřetelně vidět.
Trochu s úlevou jsem pomyslel na tuleně, kteří si mohou vzít z té hrozivě temné říše dovolenou a vylézt na suchou zemi a opalovat se na teplém sluníčku. Tam se nemusí ničeho bát, ledaže by se k nim připlížil člověk s palicí a uhodil je do hlavy a zabil.Ale to se nestávalo tak často. Kdežto v moři se museli věčně bát, že je zezadu zakousne žralok nebo zlá velryba. Vždycky jsem měl dojem, že se tuleni nedopatřením dostali do nepatřičné přihrádky života.
Když byl velký příboj, bylo moře nejnádhernější i nejstrašlivější věcí na světě. Za bezvětří a v slunci však jeho hladina člověka očarovávala pokojnou vlídností, a to jsem pak toužíval na ni vyplout. Nic druhého v přírodě mi nepřipadalo tak životné jako moře. Nic druhého v ní tolik neměnilo své vzezření podle počasí a oblohy. Zdálo se že jeho proměnlivost nemá hranic.
Příboj vytvářel podél pobřeží jednolitý bílý pruh pěny, který mizel jen, když bylo moře nehybné.Jestliže se tvořila pěna po okrajích nehybného moře,říkali lidé: „Už se zase ukazuje. Dneska nebude z rybolovu asi nic.“ Když byl velký příboj, stříkala pěna vysoko nad pobřeží, a za bouří se z moře valil a vřel jeden pěnivý
pruh za druhým, dopadaly daleko na břeh a někdy, když bylo počasí nejhorší, až za pobřežní štěrk.
Zvuk moře byl slyšet neustále, vyjma když bylo nehybné nebo když foukal severní vítr. Připadalo mi to jako zpěv oceánu, dnes bych řekl sborový zpěv,
protože tato hudba byla zpívána mnoha hlasy v mnoha tóninách. Nejvíce na mne působil zpěv za velkého příboje, a pak za tichých večerů. Nejdříve uslyšel člověk jasný a vysoký soprán, zřejmě odněkud z jihu. Pak se přidal další někde na severozápadě a pak třetí na jihovýchodě. Nato bylo chvíli třeba úplně mrtvé ticho a poté zazněl hlas v nové tónině někde daleko na východě. a bylo to
právě to „někde“, co naplňovalo onu hudbu tajemnou mocí. Zábavné bylo naslouchat tomuto zpěvu vln v tichu a svitu měsíčného večera. Dal se zesílit a naladit do jiné polohy, jestliže člověk položil dlaň na ucho a trochu ho povytáhl
kupředu, a když si položil ruce za obě uši, byl zpěv nejhlasitější a nejmohutnější. Když byl velký příboj, znělo moře nepřetržitým šumem, těžkým, temným, hlubokým,vážným a v mnoha variacích a při zvlášť velkém vlnobití se člověku zdálo, že vychází i z hlubiny země. Skladatelé by to nazvali operou oceánu, kdežto básníci proudící krví z ran země a kněží voláním Boha z přírody.


(Thórbergur Thórdarson, Kameny mluví)

Zobrazeno: 5619 ×